Goya a Panic je nanic

Před pár dny jsem viděl nový film Miloše Formana Goyovy přízraky. Bylo to výživné a na rozdíl od mnohých recenzentů si myslím, že i dostatečně Formanovské.

Dost mne rozložila scéna, ve které "obyčejný" měšťan mučí inkvizitora. Mám pocit, že to si nikdo nedovolil nejen skutečnosti, ale ani ve filmu. Představa, že se něco takového objeví v Kladivu na čarodějnice je šílená. Když jsem se na ten neuvěřitelný čin díval, odtáhl jsem se od přítelkyně, rozbušilo se mi srdce a začal jsem se potit. Měl jsem pocit, že tento nepochopitelně odvážný čin stihne okamžitá a krutá pomsta, komando na hořících koních tahající střeva všech zúčastněných po místnosti, nebo tak něco. Jo, tomu říkám horor sociálních her, chci víc filmů, kde mučí inkvizitory.


No, před pár několika týdny jsem taky viděl Panic je nanic. Mám rád brakovité teenagerské filmy, ale tohle bylo fakt dost ubohé. Nicméně mě zaujal jeden komentář na CSFD.cz.

Je to takový klasický záhadný filmový jev, že čím jsou dialogy, scény, barva snímku a postavy blíže skutečnosti, tím nám to paradoxně přijde nepřirozené, divné a nereálné. Zato perfektně promyšlené rozhovory bez jediného přeblebtnutí či zakoktání, v nichž mají postavy pokaždé co říct, filmy, v kterých je více animace než normálních záběrů a jejichž barva je tlumená a tmavá, u nich máme dobrý pocit a libujeme si, jak je to reálné.

Dobrý postřeh. Bylo to tak špatné, až na tom bylo něco krásného a očistného :-)